Jak jsem šel na rande vybírat pracovní oděvy

Psal jsem už, že pracovní oděvy jsem začal řešit už na učňáku. Možná jsem v tomto ohledu trochu bílá vrána, když jsem si těchto věcí začal všímat takhle brzy a v době, kdy většině kluků stačí roztrhané džíny a ušpiněné tričko. Jenže mně to prostě nikdy jedno nebylo. 

To, že se zajímám o pracovní oděvy a obecně o to, co mám na sobě, ještě neznamená, že mi Beckham nepije krev

Musím ovšem uvést situaci na pravou míru. Nejsem žádný manekýn, jak by si někdo mohl myslet. Pro fintily naopak nemám moc pochopení. Třeba mi pil krev fotbalista David Beckham. Jasně, fotbal hrát uměl, to ano. Jeho manekýnství mě ale vytáčelo. Nikdy jsem si nepomádoval vlasy ani netrávil hodiny před zrcadlem. Prostě chlap má vypadat jako chlap, ne jako napomádované něco. Ale chtěl jsem vždycky vypadat dobře  – doma, na ulici i v práci. Začal jsem se proto zajímat o módu v pracovních oděvech.

Mým vzorem je má máma

„Víš, člověk musí chodit ven čistý. Když jdeš s někým na schůzku s jsi pěkně upravený, dáváš mu tím najevo, že ti na něm záleží. Není potřeba mít v kapse spousty peněz. Vkusně obléknout se dá i s málem. A i když nemáš v kapse ani korunu, vždycky můžeš být umytý a učesaný,“ říkala mi máma. Nikdy mě nesekýrovala. Asi právě proto mi tahle zásada přešla do krve a praktikuji ji i u pracovních oděvů. Možná, kdyby na mě křičela: „Učeš se! Umyj se! Zavaž si tkaničky!“ nejspíš bych oblékání nenáviděl. Jenže svým klidným vysvětlujícím hlasem a příkladem ve mně naopak vzbudila o tyto věci zájem. Proto jsem se vždy snažil slušně se oblékat – abych se za sebe nemusel stydět. 

Rande za nákupy 

Když jsem přišel na učňák, brzy jsme začali chodit na praxe. „Pořiďte si montérky,“ přikázal nám hned na začátku mistr. Pro mě to bylo znamení vyrazit do obchodu. O tom, co nejlepší si vzít do práce, se dočtete v tomto článku. Před pár dny jsem oslavil šestnáctiny a byl jsem čerstvě šťastně zamilovaný do své spolužačky ze základky. Jitka se šla učit na prodavačku, já na zedníka. Oba jsme potřebovali pracovní oděvy – já montérky, ona nějaký pěkný plášť do obchodu. „Vyrazíme spolu vybírat,“ těšili jsme se. Asi není moc obvyklé chodit na rande vybírat plášť a montérky, ale my jsme chtěli být spolu a ostatní nám bylo jedno. Oba bydlíme na okraji Prahy, a tak jsme si vytipovali několik prodejen pracovních oděvů poblíž širšího centra, které jsme chtěli obejít. Zabalil jsem nám svačinu do tašky z Larond a vyrazili jsme. 

Nejužší výběr: dvoje montérky 

V prvních dvou nás nabídka zrovna moc neuspokojila. Všechno laděné do tmavých barev, navíc pro mě neměli správnou velikost. Ani Jitka nebyla dvakrát spokojená. Zato když jsme přišli do třetí prodejny, připadali jsme se jako v ráji. Hned bylo vidět, že toho mají spoustu. „Potřeboval bych kvalitní montérky a tričko. Učím se na zedníka,“ vysvětlil jsem sympatické prodavačce ve středním věku. Ta se začala vyptávat, jaké by měly montérky být. 

Vysvětloval jsem jí svou představu a ona snášela na pult zboží. Nakonec po zkoušení v kabince postoupily do nejužšího výběru dvoje montérky. Vybral jsem si pak jedny modré s laclem.

Krteček a cukrářka z první republiky 

 „Jé, vypadáš jako krteček,“ smála se mi Jitka. Když jsem se v prodejně podíval do zrcadla, zasmál jsem se taky. Měla pravdu. Montérky ale byly velmi příjemné a praktické, a tak jsem si poručil hned dvoje na vystřídání, až se jedny budou prát. „Možná mi je i někdo ukradne,“ dělal jsem si legraci. Ostatně, jak píší tady, pracovní pomůcky se i kradou. Spokojená byla i Jitka. Objevila tam bavlněné černé šaty ke kolenům, které jí dokonale padly a přes ně bílou zástěrku. To se to bude prodávat! „Vypadáš jako cukrářka z první republiky,“ mlaskl jsem obdivně. Mimořádně jí to slušelo. Úspěšný nákup jsme také zakončili v cukrárně. Už jsem se těšil, jak v těch lacláčích postavím svoji první zeď.