Jak jsem přišla ke spolubydlící a spoustě problémů

Začnu hned zhurta, ano, mám novou spolubydlící. Předem se omlouvám, že jsem se delší dobu neozvala a nepřidala žádný článek. Je to proto, že jsem se dostala do nové životní situace, kterou jsem musela nejprve trochu vstřebat sama (a nevím, jestli se to už úplně povedlo nebo ještě ne), a teprve až pak se o ni podělit s vámi. 

Jak již víte, před nějakým časem jsme se s přítelem sestěhovali do nového bytu, ze kterého jsem nadšená. Pro mě to znamená také zvýšenou finanční zátěž. Situace je sice zvládnutelná, ovšem nemohu si dovolit příliš vyskakovat. A v dnešním článku jsem se rozhodla vám ukázat, že v životě není vždycky všechno tak sluníčkové, jak popisují ostatní blogerky.

Pracovní pobyt, a co teď?

Všechno začalo zhruba před třemi měsíci, kdy mi přítel oznámil, že byl v práci pověřen pracovním pobytem. To by nebylo nic tak hrozného, kdyby ovšem ten pobyt neměl trvat půl roku. Půl roku! Celých šest měsíců. Byla jsem pochopitelně v šoku, nedovedla jsem si bez něco tak dlouhou dobu ani představit. 

Po pár dnech jsem se musela vzpamatovat a řešit, co bude dál. Samozřejmě se na chodu domácnosti podílíme oba dva, a Honza mi hned navrhnul, že mi bude posílat peníze na nájem, abych vše zvládla. To jsem ale nechtěla. Vzít si více práce také nepřicházelo z časových důvodů v úvahu. 

Uvažovala jsem i nad tím, že si najdu menší byt, protože na portálu Eurobydlení je možné pronajmout si samostatný pokoj či garsonku. Nakonec jsem usoudila, že by to nebylo šťastné řešení, jelikož bychom museli pustit byt, ve kterém jsme spokojení a absolvovat celý proces stěhování. Po dlouhých debatách jsme došli k jedinému závěru – musím přistoupit na spolubydlení.

Nová spolubydlící

Přes veškerý počáteční odpor jsem nakonec uznala, že je to jediné možné řešení. Úplně jsem si to sice nedovedla představit, ale doufala jsem, že to nějak zvládnu. Projížděla jsem internet, a představte si, že ve Francii je spolubydlení dokonce takřka fenoménem! Koukněte tady. Oproti tomu jsem našla i spoustu článků, které popisují problémy se spolubydlením. Nepříjemné zkušenosti zveřejněné v tomto článku mě nenechaly úplně klidnou, nakonec jsme přesto inzerát zveřejnili a měli jsme štěstí, protože do týdne se nám ozvala slečna v mém věku, sešli jsme se s ní, vypadala velice pohodově a přátelsky, a tak jsme se dohodli.

Před jejím nastěhováním mi ještě přítel pomohl upravit ložnici. Doma máme postele sražené k sobě, a to je něco, co přeci jen úplně nechcete. Myslím tím sdílet manželskou postel s cizí holkou. Toho jsem se po pravdě bála nejvíce. Velká nevýhoda našeho bytu je, že jediný prostor, kde se dá spát, je právě ložnice. Nemáme žádnou místnost pro hosty a podobně. Nedalo se ale svítit, musela jsem se kousnout a ustát to. 

První týden pohody

Přítel odjel a nová slečna jménem Katka se nastěhovala. Všechno vypadalo výborně. Byla velice přátelská, milá, ochotná, pořádná, vše po sobě uklízela a vypadalo to, že z nás dokonce budou kámošky. Volala jsem příteli, že se nemusí ničeho bát, že je vše super. To jsem ještě ale netušila, jak moc jsem se mýlila.

Přetvářka brzy skončila

Nyní je to už několik týdnů a já jsem zoufalá. Po pár dnech milá Katka přestala hrát svoji hru dokonalé holky, a bylo vymalováno. Není zlá, to vůbec ne, je to ale šílená bordelářka. Nic si po sobě neuklidí. Každý den v kuchyni nacházím neumyté nádobí a o tom, že jí zplesnivělo jídlo v ledničce ani nemluvím. A to, že si připravuje až pětkrát denně kávu do stejného hrnku, který ale za poslední měsíc ani jednou neumyla? No comment. To je tak něco na mě.

V koupelně je vždy po ní na zemi vrstva vody, pasta všude v umyvadle, zrcadlo špinavé. A o účtu za vodu, který nám přišel a několikanásobně přesáhl naši obvyklou spotřebu, se ani nechci vyjadřovat. 

Takhle už to dál nešlo, promluva byla nutná …

… a taky zbytečná. Zkusila jsem to po dobrém, uvařila jsem kávu (do mých vlastních šálků) a snažila se Katce jasně vysvětlit, že takhle to prostě dál nepůjde. Následovala zoufalá reakce, pláč a výčitky, že jsem k ní nespravedlivá, že si vymýšlím, a že ona žije úplně normálně a přece za nic nemůže. Mé argumenty s ní ani nehnuly.

Vydrž holka, vydrž

Nezbývá mi nic, než zatnout zuby a vydržet. Je to jen pár měsíců, a něco už máme za sebou. Už teď vím, že si budu o to víc vážit svého dokonalého přítele a bydlení s ním, až se vrátí. Takže pevně doufám, že až budu psát další článek, bude zase vše při starém. 

Máte také zkušenosti se spolubydlením? Podělte se o ně, ať vím, že v tom nejsem sama.