Jak jednu firmu přišla draho neexistující pracovní obuv

Škola byla už za mnou a já si hledal první zaměstnání. Chtěl jsem samozřejmě najít firmu, která by mi dobře zaplatila a já se tam mohl učit od starších a zkušenějších kolegů. Narazil jsem na inzerát jedné menší firmy. Dorazil jsem na pohovor. Podmínky se mi zdály přijatelné.

My už dávno zaměstnancům žádné oděvy ani pracovní obuv nedáváme

Peníze mi slíbili dobré. Jenže už brzy ve mně začaly vznikat první pochybnosti. V den nástupu jsem se hlásil u svého zednického mistra. Probrali jsme různé organizační otázky. Na závěr jsem se zeptal: „Kdy dostanu pracovní oděvy a obuv?“ koukal na mě trochu nechápavě, ale budiž. Pak ze sebe vysoukal: „My tady nic nefasujeme. Už několik let. To víte, všude se šetří, i u nás. Dostanete jenom reflexní vestu a helmu. Nic víc.“ 

Nechci se hádat, a tak raději mlčím

Zákoník práce mluví o tom, že zaměstnavatel má zaměstnanci poskytnout osobní ochranné pracovní prostředky v provozech, které to svým charakterem vyžadují. Tedy tam, kde se může znečistit atd. A stavby mezi taková prostředí podle mě rozhodně patří. Dokonce mám pocit, že jsem ten paragraf zákoníku kdysi na škole četl a netýkal se jen obuvi, ale oděvů obecně. Někdo si možná myslí, že stačí koupit nějaké hezké oblečení z Nerio, ale není tomu tak. To se hodí až po pracovní době. No, ale nejsem odborník na právo a rozhodně nemám zákoník práce v malíčku. Jsem tu teprve první den a nechci se hádat. Nechávám to tedy být. Počítám s tím, že si budu i boty kupovat sám – tímto problémem se zabývá i následující článek. 

 

Vzniká skvělá parta lidí 

„Dobře, přinesu si vlastní montérky a boty,“ odpovím mistrovi. Nevyprávím tuhle příhodu jenom tak zbůhdarma. Bude mít totiž určitý význam v nadcházejících událostech. Jak je mým zvykem, nic jsem nepodcenil. Doplnil jsem svoji zásobu pracovních montérek a navrch koupil ještě jedny pořádné kotníkové boty s ocelovou špičkou. Teprve pak jsem byl spokojený. Práce mi šla celkem od ruky. Dostal jsem se do zednické party pěti lidí, se kterými jsem si docela porozuměl. Párkrát jsme po šichtě zašli dokonce i do hospody. 

 

Opravdu stačí obyčejné plátěnky?

Jednoho dne ale k nám do party přišel ještě šestý člen. Mladý kluk z Ukrajiny. Byl pracovitý a do naší party celkem zapadl. Protože si ale dávám pozor na pracovní oblečení a nejenom na to svoje, všiml jsem si, že má špatné boty. Jenom obyčejné plátěnky. „Vladimíre, nemyslíš, že je nebezpečné nosit takové boty? Kdyby ti třeba něco spadlo na nohu, neochrání tě,“ zeptat jsem se ho. „Neboj, já jsem dítě štěstěny. Nic se mi nestane,“ odpověděl mi se smíchem Vladimír. Pokrčil jsem tedy rameny. Koneckonců, je to jeho věc.

 

Stávám se prorokem zlé události

Jako bych se ale stal prorokem dalších událostí. Přihodilo se to o pár dní později. Pracovali jsme na stavbě velkého rodinného domu jakéhosi podnikatele. Základy byly z mohutných žulových bloků. A co čert nechtěl, jeden z nich se uvolnil. Jako na potvoru zrovna ve chvíli, kdy vedle něj stál Vladimír. Kámen se svalil a přiskřípl mu palec a ukazováček pravé nohy. My jsme nic netušili, pracovali jsme o několik metrů vedle, když jsme uslyšeli nelidský řev. Společnými silami se nám blok podařilo odvalit a zavolali jsme záchranku. Vladimír měl oba dva prsty zlomené a strávil několik týdnů v pracovní neschopnosti.

 

Inspektorát napařil pokutu 

Celá věc ale měla nepříjemnou dohru. Pracovní úraz vyšetřovala inspekce bezpečnosti práce. Majitel firmy chtěl všechnu vinu hodit na Vladimíra. „Může si za to sám, nenosil ochrannou pracovní obuv,“ tvrdil. Velice rychle se ale provalilo, že v téhle firmě se žádná pracovní obuv ani oděvy už roky nefasují. Prý proto, že nejsou peníze. Všechno bylo najednou jinak. Majitel dostal od inspektorátu tučnou pokutu. Příště už si rozmyslí, jestli svým zaměstnancům dá nebo nedá pracovní boty. Ostatně, pracovníci mohou mít nárok na pracovní boty i zdarma, jak se dočtete tady.

 

Zažili jste v práci něco podobného, nebo vám zaměstnavatel obstaral pracovní oděv s obuví zcela automaticky?